Slovo k zamyšlení
Vážení čtenáři a návštěvníci Jizerských hor. Květen jako malovaný zaniknul v proměnlivosti tajuplných mraků a bouřek, počasí se střídá rychleji, než okamžik, na který jsme schopni zaostřit svou pozornost a myšlenku. Jsem fascinována rychlostí a obrazotvorností oblohy, která nás překvapuje nepředvídatelností jí danou. Obláčky, vykreslené do roucha ovečky, pobíhají nespoutaně po modrém moři a probouzejí v nás to pěkné a tvořivé, nechají nám připomenout naše dětské sny, za které se ani dnes není třeba stydět, ba naopak… mohou nás přivést zpět na ztracenou cestu za štěstím, která mohla být z ničeho nic ukryta pod temnou hustou a strašidelnou přikrývkou. Občas z takového černého mraku spadnou kapky štěstí… jako symbol našich slz, prolitých na naší pouti po zemi. Je pravda, že poslední dobou prší buďto málo a voda je nám vzácnou, anebo se spustí vodopád … provazce vody, které země nestačí pobírat do svého nitra. Nebe vyzařuje přesně to, co nevidíme v nás samotných. Chaos,  proměnlivost, výbušnost, někdy pak klid, apatii a pocit neúčasti. Skrze nebe a „počítání oveček“ je již krůček k tomu rozhodnout se dělat věci jinak a dostat se do vnitřního klidu a rovnováhy. Vždyť po každé bouřce, při níž lze pocítit strach a pokoru, se vzduch pročistí a my dostáváme příležitost nadechnout se znova a lépe, s novou  dynamikou a svěžestí. Příroda se nebojí ukázat nám svou něhu a krásu, ale ani důrazně pohrozit nějakým tím krupobitím. Pro mne je nejmilejším a nejtajemnějším úkazem duha. Většinou vzniká ze tmy, bývá provázena na svět deroucím se světlem, vůní vlhké půdy a rostlin a tichem… na chvíli deštěm umlčeným zpěvem ptáků. Jsou s ní propojeny všechny naše smysly, které jí chtějí uchopit a nasát do nitra, aby to černé uvnitř nás, které si nechceme přiznat ani vidět, a to bílé a nevinné, po kterém toužíme, splynulo s barvami vyjadřujícími realitu. Duha je jako barevná cesta mezi námi a nebem, někdy půlkulatou slavobránou vábící nás skrze ni projít do neznáma za našimi sny. Někdo na jejím konci hledá poklad, jak pověst praví. Mám svůj konec této pohádky. Pokud dojdete přes devatero hor a řek až ke krásné a smiřující duze, nechte si pošeptat tajemství, kde najít ten váš poklad… hledejte ho přes přírodu, ve vašem srdci a nebojte se být stejně černí, bílí, pestří a okouzlují jako je třeba… letní obloha v našich Jizerkách.

Renata Van Vleet
Turistický region Jizerské hory
www.jizerky.cz

Červen a tradice…
SVATODUŠNÍ SVÁTKY – LETNICE Letnice jsou pohyblivý křesťanský svátek, který oslavuje seslání Ducha svatého na apoštoly, kteří „obdarováni mocí z výšin“ pak veřejně promlouvali o velikých skutcích Božích a šířili Ježíšovo učení. Podle Nového zákona se ukřižovaný Ježíš po svém zmrtvýchvstání se svými učedníky setkával po dalších čtyřicet dní. Když byl vzat na nebesa (Nanebevstoupení Páně se slaví deset dní před letnicemi), slíbil apoštolům, že jim pošle posilu – Ducha svatého. Pro křesťany letnicemi vrcholí padesátidenní oslava Velikonoc, a tak letnice byly (a nadále jsou) považovány za jednu z nejvýznamnějších křesťanských slavností vůbec. Výpočet data slavení svatodušních svátků je závislý na výpočtu data Velikonoc. Letnice připadají na padesátý den po slavnosti  zmrtvýchvstání Páně. Seslání Ducha Svatého je tak osmou nedělí velikonoční doby, kterou tato doba končí. Letos připadají na 8. června. Období před letním slunovratem bylo odpradávna spojeno se zvyky a obyčeji, které měly oslavit sílu přírody. Magické obřady, jako například čištění studánek nebo zdobení domů čerstvými ratolestmi,
měly přivolat vláhu zemědělské úrodě a vůbec zabezpečit úrodu před přírodními pohromami. V neděli o svatém
Duchu děvčata nastrojila bosou „královničku“ do bílých šatů a ta pak s věnečkem a fábory chodila od domu k domu, zpívala a vybírala na „vylejvání“. Jinde si mládež zvolila o Svatodušním pondělku „krále a královnu“ a ověnčené je pak vodila od domu k domu, aby něco vykoledovali. Děvčata poté vystrojila hostinu, chlapci zaplatili muziku a vesele se tancovalo. Průvod královniček je však už skoro zapomenut. Větší štěstí měla jiná forma letničních her, tzv. „Jízda králů“, provozovaná dnes již jen v některých obcích na Moravě. Nejzávažnější bylo v letnicových obyčejích obcházení polí, které leckde vyústilo v církevní procesí. Kromě magického významu ochrany úrody mělo za účel také kontrolovat a v paměti uchovat hranice lánů, vymezované již mezníky. Přípravy na letnice byly spojeny s velkým úklidem a především s výzdobou světnice zelenými ratolestmi a květy. To proto, aby „Duch svatý“, až do domu zavítá, měl na co usednout. Symbolem, který vyjadřuje seslání Ducha svatého na člověka, je bílá holubice. V národopisných expozicích muzeí jste si jistě všimli lehounkých bílých holubiček, vznášejících se nad stolem. Jsou z papíru, nebo z bílého vyfouknutého vajíčka, doplněného bílými křídly. Stará pranostika říká: Na svatý Duch do vody žbluch. Letnice jsou ale svátky pohyblivé a ne vždy už bylo pro žbluchání do vody vhodné  počasí. V případě chladných dní se naši předkové alespoň symbolicky omývali v pramenité vodě ve studánkách
nebo potocích. Dochovali se průpovídky: O svatém Duše choď ještě v kožiše nebo Na svatého Ducha nesvlékej kožicha; po svatém Duchu nezbavuj se kožichu. A ještě jedna o kožiše: O svatém Duchu, do vody v kožuchu, na svatou Trojici, do vody po kštici, po Božím těle, do vody směle! A když pršelo, nevadí! Vždyť když Déšť o letnicích – slunce na Boží tělo a také Na Svatého ducha bláto – bude laciné mláto. Prší-li na svatého Ducha, jsou klepána žita nebo Prší- li o svatém Duše, bývá po něm málo suše – a to bylo dobře nebo ne? Rovněž pranostika Svatý  Duch přinese plný pytel much není jednoznačná. Mouchy coby obtížný hmyz přijímáme většinou jen jako nezbytné zlo doprovázející teplé  slunečné počasí (výjimku tvoří snad jen budhisté).